Zamyšlená, šťastná, Boha milující, taková je Wake.

3. února 2011 v 22:34 | Wake™ |  Dny, týdny, měsíce
  Víte, život není pohádka. A já ten svůj nemám moc lehký. Teda spousta lidí by to asi řekla, ale mě to ani tak nepřipadá. A nejvíce mě mrzí, že většina mých známýchh ba dokonce i přátel si myslí, že mám dokonalý a bezchybný život. Hlavně jedna moje nejmenovaná kamarádka. Ta mě má dokonce za vzor a mou rodinu považuje za absolutně dokonalou. A to se mi nelíbí.  Ona si myslí, že jsme tak bohatí a můžu mít kterékoli oblečení na které si ukážu. Že moji rodičové jsou přímo ukázkoví a že mě absolutně a bezchybně milují. Že jsem oblíbená a mám sposutu známých. Chodím do mládeže, kde jsem se začala bavit s lidni, kterých už bylo osmnáct. Že se lehko seznamuju a všichni mě obdivují. Tohle si ona myslí. A není sama. V menší či větší míře si tohle o mě myslí skoro všichni, až na malé vyjímky které tvoří Adélka (moje druhá polovina mozku, sestřenka, nejlepší kamarádka se kterou jsem se ještě nikdy nepohádala a kterou absolutně miluju), sestry, možná tak ještě dvě moje spolužačky a kamarádky, ale ty si tohle taky myslí, ale jen v malém měřítku.
  Někdy mám chuť (ale opravdu jen v kritických chvílích) postavit se těm všem lidem tváří v tvář a zakřičet, že to tak není. Že zdání klame a neměli by nikdy věřit ničemu, dokud se doopravdy nepřesvědčí, že tomu tak je. A že by se více měli zajímat o druhé. Potom se stulit do klubíčka a plakat. A přijde mi smutné, že ostatním je ukradené jak se jejich kamarádka cítí. Co prožívá. Jestli je doopravdy všechno v pořádku. Že nestojí o to, aby jsme se sblížili a více se jeden druhému přiblížili. Za poslední dobu jsem si uvědomila, jak moc je to důležité a taky jsem si uvědomila, že mám až žlostně málo přátel, kterým můžu důvěřovat a kterým se umím otevřít  a svěřit se jim. Opravdu žalostně málo. Dalo by se říct, že jsou to je moje setry a moje již zmiňovaná sestřenka Adélka. Nikdo jiný. Teda vlastně abych nekecala, pak mám ještě jednu, nebo dvě doopravcké kámošky v mládeži, kterých důvěřuji a klidně bych se jim svěřila (a s jednou už jsem jeden 'upřímný rozhovor na tělo' jak já tomu říkám měla a bylo to fajn), ale stejně je jich jen pár.
  Někdy to prostě na člověka všechno dopadne a on bzatouží po opravdovém příteli, kterému by se bezstarostí, že se to dozví celé město, mohl vyplakat na rameni. Přátele před kterým nemá problémy být sebou samým. Přesně tyto lidi beru jako přátele. Ostatní jsou jen kamarádi, popřípadě známí. Někdy si připadám szrašně sama. Takový ten pocit, kdy si připadáte ztracení i mezi stovkami dalších lidí. Je to vnitřní pocit a nezáleží přitom, kolik lidí vás obklopuje. Já sice tyto pocity nemívám často, ale párkrát už mě taky přepadly. Třeba nedávno. Měla jsem období, kdy se mi chtělo pořád plakat, jak jsem se cítila sama. Palakat. Hm. Skoro nikdo mě jetšě neviděl brečet. Nevím čím to je. (Kdyby služba blog.cz, nebo můj word z roku 2002 umožňovali přeškrtnutý text, okamžitě bych to zaškrtla, bohužel tomu tak není.) Vlastně vím. Je to tím, že když už brečím, je to kvůli opravdu vážným věcem. Většina děcek brečí třeba když jsou naštvaní, když je zklame známka, když je někdo poníží, nebo když se zraní. A kvůli podobným věcem, ale já ne. Pláču, když vidím, že je někdo v mojí blízkosi nebo rodině ztracený, pláču, když lituji svých chyb, pláču když si uvědomím, jak jsem se kdysi chovala špatně. A kvůli podobným věcem. Ale ne proto, že mě bolí zraněná noha. To mám spíše chuť hlasitě si zařvat! ;) :D
  Ale jak na to teď tak koukám, vyklubal se z toho docela pesimistický článek, což jsem absolutně neměla v úmyslu! Naopak! Tohle měl být článek plný úsměvů a dobré nálady. Přesně tak, jak se cítím. Ale nepovedlo se. Hned po pár prvních větách (odstavci) přišla do pokoje sestra a vyrušila mě, čímž mi přetrhala nitě. To nemám ráda. Takže dávám jen světu nasrozuměnou, že se mám báječně, že jsem plná života a vděčnosti k Bohu. A každým dnem si stále více a více uvědomuji jeho velikost, lásku a dobrotu a nedovedu si představit život bez něj. Asi bych už dávno spáchala sebevraždu a to nepřeháním. Když jsem ho ještě tak dobře neznala, párkrát jsem už stála na balkóně a pohrávala si s myšlenkou skočit. A ano, stydím se za to. MILUJI ŽIVOT.... ŽIVOT S NÍM. <3
 


Komentáře

1 Kája Kája | Web | 4. února 2011 v 10:52 | Reagovat

máš zajímavý blog :)

2 Kája Kája | Web | 4. února 2011 v 11:10 | Reagovat

spřáteluješ?

3 bez podpisu bez podpisu | Web | 4. února 2011 v 14:17 | Reagovat

Vau, vážně silný článek.
Takže.. myslím si, že plno lidí prožívá to co ty. I plno lidí má přátelé o kterých i myslí, že mají bezstarostný život, i když to tak není.. Jsem ufňukánek a tak brečím docela často. Snad každý den, neboť se stále hádám s mámou. Ale když nad tímt ak přemýšlím taky nebrečím, když spadnu, nebo kvůli známce nebo tak. Asi jen když se lituju, nebo lituju něčeho co jsem udělala. Nebo když prostě nemám skvělý den. Když to na mě všechno dolehne. Když jsou na mě lidé hnusní a bezohlední. Když mi máma všechno vyčte a pohádám se s kámoškou.. Ale je to lidské. Vím, že kdybych nebrečela tak se tim budu užírat dál a dál. Prostě je to takové osvobození od těch problémů. Sice se to tím nevyřeší, ale už se nezdají tak hrozné..
Ty asi opravdu moc miluješ Boha. Já jsem taky věřící, ale jen tím způsobem, že každou sobotu chodím do sboru. Modlím se před jídlem. Chodím do mládeže (která je teď právě docela v úpadku, protože ti starší odešli na školy a ti mladší nemají takový zájem), ale nebaví mě to. Možná je to tím, že jsem ve sboře nikdy neměla kamarády. Jsem ve věkové kategorii, v které tu nikdo není. Možná je to tím, že jsem nikdy nezažila takovou tu přítomnost Boha, kdy bych ho opravdu cítila. někdy mám pocit, že Bůh vůbec není a že je to všechno jen nějaká kravina, co si někdo vymyslel. Někdy mám chuť úplně se na to vykašlat a být "normálním" člověkem.. Na druhou stranu si myslím, že je velká přednost vyrůstat v křesťanské rodině. ž to jak takoví lidé přemýšlejí. Mě třeba příjde, že přemýšlím úplně jiným způsobem než nevěřící lidi. Víc tak jakoby filozoficky. Tak nějak prostě jinak :D a pozoruji to třeba na flmových večerech, že ti ostatní nechápou jak tam můžeme mluvit, tak nějak vyspěleji.. Nevím. Nebo třeba nemám problém vystoupit před lidmi nebo zpívat, protože to díky besídek a novoročních programů umím už od malička..
No je to prostě zvláštní. Neznám tě náhodou? Do jaké církve patříš? :))

4 McLama McLama | 7. února 2011 v 17:54 | Reagovat

moc pěkný článek.
s tvými pocity naprosto souhlasím. mám je přesně takové, jako popisuješ. taky nemám kámošku, ketré bch se dokázala sěřit (upřímě: vůbec žádnou), a přitom jsem kamarádská  obyčejných kámošů mám plno.
teď jsem ráda, že to mám podobně, jako někdo.:)

5 Wake Wake | Web | 7. února 2011 v 22:02 | Reagovat

[4]: Přesně! :)

6 Netty Netty | Web | 8. února 2011 v 19:16 | Reagovat

Nesmíš si všechno tak brát,já si říkám,že vždycky může být hůř a myslím že na tvém místě už bylo,je a bude spousta lidí.
Každý má problémy a vlastně nikdo nemá život úplně jednoduchý,myslet si opak je hloupé,tak hlavu vzhůru a neber si to tak,upřímně nemusím když někdo fňuká,že má těžký život,to jak už jsem řekla nemá nikdo-ale je na každém jak to vezme,zkus být trochu optimističtější:)

7 Netty Netty | Web | 8. února 2011 v 19:17 | Reagovat

PS:A je vážně hodně lidí kteří nemají takovou kámošku,ale myslím,že jsou horší věci:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.