Ethereal sunny afternoon.

28. února 2011 v 19:54 | Wake™ |  Malý pisálek
Neptejte se mě co to je. :D Nevím. Byl to absolutní brainstorming. Na začátku jsem nevěděla co to je a ani jak to zkončí. Ale už si pomalu začínám zvykat, že všechny povídky, které napíšu mají Boží podtext. A ruku na srdce - nebyl to záměr! :D Měl to být romantický letní příběh, ale něco mě vedlo k tomu aby jsem napsala tohle. A já věřím, že to je pravdivé. Fakt. Takže si to prosím přečtěte... ;o)) Jo a omlouvám se za všechny chyby... :D Někdy si to po sobě třeba i přečtu a opravím. Psala jsem to fakt ve spěchu... :D
Letní vlahý vánek si pohrával s hráškově zelenými lísky vysokého stromu. Ve vzduchu bylo cítit léto a všechno kolem se radovalo z nádherného slunečního dne. Stromy zpívaly veselou píseň léta, motýli vesele třepetali svými barevně zdobenými křidélky na počest zlatavému sluníčku, které svými paprsky objímalo celé pole, které se nádherně zaltohnědě lesklo, jako mlástev medu. Po polní cestičce si poskakovala malá holčička. Rusé kudrnaté vlsáky se jí při každém poskočení zaleskly na sluníčku. Vypadala spokojeně a s letmým úsměvem na rtech si zpívala melodickou a veselou písničku, která lidským uším zněla nadpozemsky božsky, bylo to, jako poslouchat bublající skotačivý potůček. Bledou tvářičku zdobenou jen narůžovělými tvářičkami jí zdobily nádherné modré hluboké oči plné svobody a štěstí, že se vám při pohledu na ně chtělo plakat a smát se najdenou. Ústa měla ona záhadná krásná dívenka nádherně vykrojená a malinové barvy takže jste při pohledu na ně měli pocit, jaoby je nakrestlil sám Picasso. Při pohledu na tuto dokonale vypadající holčičku vám radostí poskočí srdce a nemáte v plánu dělat nic jiného, bež sedět a kochat se tou nadpozemskou krásou a užívat si ty libé pocity, které zažíváte v její přítomnosti. Jakoby v její přítomnosti neexistoval čas a všechny starosti vám najednou nepřipadají důležité ani smutné. Jen máte chuť sytit se její krásou. Bylo opravdu veliké horko a proto se dívenka na chvíli zastavila, ale nepřastávala zpívat tu konejšivou píseň. Jen si sedla po vysoký strom, který se zaradoval, že jí může poskytnou chvíli odpočinku a radoval se z její přítomnosti. Dívenka si pod něj blaženě sedla a se zaujetím se rozhlížela kolem sebe. Její rty najednou přestaly zpívat a její obličej najednou nevypadal tak nevinně a pohádkově jako před chvílí, nyní se v něm zračila bolet a utrpení, takže se vám chtělo utíkat a zároveń si jí posadit na klín a konejšit jí. Dívenka se zadívala do dáli a po tváři se jí zkutálela slza. Potom zvedla oči k nebesům a letního ticha zašeptala sotva slyšitelnou modlitbu. Kdybych tuto scénu, kterou jsem an vlastní oči viděl, někomu chtěl vyprávět, asi sotva by mi uvěřili. Ale já ani nemám potřebu jí někomu vyprávět. nemá touhu se s tímto příběhem někomu svěřovat. Navždy zůstane v mém srdci. Pomalu jsem slezl z úkrytu na stromě, kde jsem trávívával jako malý kluk mnohá letní odpoledne a hrál si na na myslivce pozorujícího polní krajinu. Pomalu jsem obešel strom a sedl si zlehka na trávník vedle té rusovlásky a s hrůzou v očích, snad aby jí můj hlas nevyplašil, jsem se jí otázal, cože jí tak rozesmutnilo. Pootočila se ke mě, a já jsem se ztratil v jejích nebesově modrých očích ve kterých se odrážela bolest celého světa. V tu chvíli jsem měl pocit, že nic horšího mě snad jž nikdy nemůže potkat.
"Jonáši," pravila pak něžným, vyrovnaným hlasem plným něhy a moudrosti, že již to oslovení ve mě vyvoalalo blahodárný pocit a můžu vám zaručit, že již nikdy nikdo moje jméno nevyslovil tak procítěně, jako tehdy ona, "copak to nevidíš?"
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl opravdu nádherný den. Studánkově modré nebe nebylo narušeno ani jediným bílým beránkem a sluníčko svítilo tak usilovně a s přitom svěže, že se zdálo, že více světla na světě být už nemmůže. Dlouho jsem si lámal hlavu copak tím ona kráska myslela, než jsem to vzdal.
"Nic nevidím. Je přeci krásný den! No tak, neplač přeci, vždyť svět je tak krásný!" ozval jsem se nakonec a doufal, že tím konečně z jejích tváří zmizí onen výraz utrpení. A opravdu! Její tvář se začínala vyjasňovat, do jejích očí se opět vracel onen výraz vyrovnanosti a štěstí a její tvíře se znovu rozkvetly růžovým odstínem. Koukla se na mě a v jejích očích bylo znát, jak moc jsem jí pomohl.
"Ano, Jonáši! Máš pravdu! Svět je opravdu krásný. A není nic hezčího, než vidět mladou a ničím neposvrněnou Boží duši, která ještě nezná špatnost tohoto světa! A toho se drž! Nikdy nezhořkni a nikdy se nenech ze své cesty ničím svést. Spoléhej na Ježíše, který za Tebe zemřel na kříži a děkuj mu každý den, který s Ním můžeš prožívat. A stále dokola si připomínej s tou dětskou nadšeností, že není nic hezčího, než žít v pravdě s Ním. Netruchli pro lidské duše, které nejsou ještě spaseny, ale vyzbroj se slovem Božího Ducha, aby si je v Pravdě mohl přivést na Jeho cestu. Teď to možná ještě nechápeš Jonáši, ale přijdou časy, kdy si na mne vzpomeneš a budeš za tuto chvíli děkovat Bohu! A nikdy nezapomínej, že On tě bude vždycky milovat. Jeho láska je bezpodmínečná!"
Potom se ona mladá dívenka zvedla a její oči se na mne smály. Celé její tělo se začalo chvět a ona po špičkách tančila kolísavý tanec štěstí, který jí šeptalo její srdce.Odtančila z mého světa po polní sestičce, ale v mém srdci zůstala navždy. A já nikdy nezapomněl na její slova. Nikdy jsem se nazabýval otázkou kdo, nebo co to tehdy bylo, ale stále Bohu děkuji, že jsem to směl prožít. Na ten svěží letní den, kdy píseň Boží slávy zpívalo i samo nebe nikdy nezapomenu.
 


Komentáře

1 Jessica ♥ Jessica ♥ | Web | 28. února 2011 v 20:27 | Reagovat

v Orsay, asi 3 dny po vánocích.. :)

2 Bugsy Bugsy | 1. března 2011 v 13:48 | Reagovat

pěkný,píšeš vážně dobře :) taky bych tak chtěla umět psát

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.