Léto, drahé léto.

1. února 2011 v 11:21 | Wake™ |  Malý pisálek
[Edit, 14.června.] Nečtěte to! Po dnešním přečtení tohodle "výplodu" se ve mě mísí dva pocity : zahambení a pobavení. Nejenže je to úplně děsné po slohové a češtinářské stránce, je to i pěkně trapné námětově a je to dětinské a tak celkově... Prostě děs. :D
Takhle to dopadá, když je někdo nemocný. Řeknu jen tolik, že nevím co to je. Nevěděla jsem o čem to bude a ke konci mi to přošlo natolik trapné, že jsem se rozhodla rázně to ukončit. Částečná pravda, částečně ne.
Byl teplý letní povečer, přesně takový, jaký čekáte, že v o letních prázdninách nastane a já jsem seděla v jedné malinké malebné vesničce, na pokraji lesa a nemohla jsem se přestat kochat tou malebnou krásou pohledu na zapadající slunce, které svými paprsky naposledy objímá a halí do zlatavého hábitu vršky pšeničného pole, jakoby jim chtělo dát poslední sbohem. Celý můj obličej byl zahalen do nejrůznějších odstínů zlatavé a oranžové a já jsem si vyjíměčnost této chvíle vychutnávala se zavřenými víčky a nechala jsem si obličej laskat posledními slunečními paprsky toho dne. Cítila jsem jak můj obličej příjemně hladí jemný vánek a to i přes to, že venku bylo ještě velmi teplo. Vzduch byl procisen nejrůznějšími letními vůněmi, tak silnými, že člověku motaly hlavu a každou chvíli prázdnin ještě znásobily. Zlehka jsem se opřela o vysoký smrk a se zakloněnou hlavou jsem mu hleděla do koruny ve které si dvě veverky hrály na schovávanou a nezbedně přeskakovaly z větve na druhou. Když mi moje kamarádka líčilila prázdniny v tak malé vesničce ve které dojdete z jednoho konce na druhý pomalým krokem za pět minut jako nejlépe strávený prázdninový čas, měla jsem tendenci jí nevěřit, ovšem ten ráj klidu a svobody který tato vesnička poskytovala moje očekávání předčilo na plné čáře a já jsem se trošku styděla, že jsem jí to nevěřila. Hned za malým roztomilým penzionkem s velikou zahradou a chladým bazénem se prostíraly travnaté louky a dechberoucí krásné lesy, jaké jsem ještě v životě neviděla.
waking.blog.cz
Ačkoli v okruku několika desítek kilometrů nebylo žádné kino, diskotéka ba ani žádná pořádná restaourace, skýtala tak malá vesnička překvapivý počet zajímavých aktivit a mně se nenaskytla ani jedna chvíle, kdy bych se nudila. Momentálně jsem se měla přímo božsky, pozorovala jsem okouzluijící krajinu a chystala se, že se po západu sllunce zvednu, půjdu za ostatními do domu, kde vymyslíme nějakou další z mnoha večerních aktivit a budu se skvěle bavit. Naposledy jsem se podívala za obzor, nechala jsem si obličej zkrášlit posledním letmým úsměvem na hopsající veverky a vydala jsem se úzkou pěšinou vedoucí kolem místního 'hostince' a místní 'sámošky' do domu. Šla jsem tiše, se sklopenou hlavou s myslí plnou nejrůznějších myšlenek, takže mě nečekané oslovení trošku vylekalo a poplašilo, zvláště proto, že patřilo někomu, kdo mi byl důvěrně známý.
"Co, že jseš tak sama, kde máš holky? Kdy se k nám připojíte?"
S úlevou jsem se zadívala do obličeje mého bratra ve společnosti ostatních kluků, jak sedí na 'terácse' místního hostince a popíjí pivo. Rychle jsem zaplašila přihlouplký úsměv, aby si o mě nemysleli, že jsem úlný vůl a odkašlala jsem si, jelikož mi bylo jasné, že po tak dlouhé době strávené mlčením, by můj hlas zněl přinejmenším podivně.
"Byla jsem se trošku projít, právě jdu za nimi."
Úmyslně jsem se vyhla jeho poslední otázce, protože jsem nechtěla, aby můj hlas zněl příliš nedočkavě, až mu řeknu, že rozhodně přijdeme za nimi a vydala jsem se dál. Někdo za mnou ještě cosi zavolal, ale dělala jsem, že neslyším a rázným krokem jsem si to kráčela dál. V penzionu jsem narazila na holky, které právě byly ve víru příprav. Celý den ležely v plavkách na trávě a tak si příležitos nít si na chvíli sednou vzaly k srdci a momentálně si prsty lakovaly nejrůznějšími barvami. Rychle jsem se převlékla do jediného uchazejícího oblečenní, které jsem si sebou na venkov vzala a připojila jsem se k nim. Když jsme všechny uznaly, že jsme šílené, když se na tak krátkou cestu mezi naše bratry a nejlepší kamarády tak zdobíme, rychle jsme vyrazily.
V hostinci jsme si ke klukům přisedly a obědnaly si kofolu. Kluci zrovna kouřili, čímž rozpoutali debatu při které jim holky živě kladly na srdce, že je to špatná věc. Já mám na kouření jasný názor a stojím na straně holek, byť moje důvody proč nekouřit jsou ještě krapet jiné, ale přesto mlčím a s obdivem v očích koukám na někoho, kdo sedí naproti a doufám, že tyto pocity rychle přejdou a že si jich nikdo nevšimne.
Nepřešly.
 


Komentáře

1 Sophie Sophie | Web | 10. dubna 2011 v 10:23 | Reagovat

Úplně si to představuju, to léto, prázdniny, slunce. Věřím ti každé slovo. Věřím, že se to stalo a tak to má asi být :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.