Únor 2011

Ethereal sunny afternoon.

28. února 2011 v 19:54 | Wake™ |  Malý pisálek
Neptejte se mě co to je. :D Nevím. Byl to absolutní brainstorming. Na začátku jsem nevěděla co to je a ani jak to zkončí. Ale už si pomalu začínám zvykat, že všechny povídky, které napíšu mají Boží podtext. A ruku na srdce - nebyl to záměr! :D Měl to být romantický letní příběh, ale něco mě vedlo k tomu aby jsem napsala tohle. A já věřím, že to je pravdivé. Fakt. Takže si to prosím přečtěte... ;o)) Jo a omlouvám se za všechny chyby... :D Někdy si to po sobě třeba i přečtu a opravím. Psala jsem to fakt ve spěchu... :D
Letní vlahý vánek si pohrával s hráškově zelenými lísky vysokého stromu. Ve vzduchu bylo cítit léto a všechno kolem se radovalo z nádherného slunečního dne. Stromy zpívaly veselou píseň léta, motýli vesele třepetali svými barevně zdobenými křidélky na počest zlatavému sluníčku, které svými paprsky objímalo celé pole, které se nádherně zaltohnědě lesklo, jako mlástev medu. Po polní cestičce si poskakovala malá holčička. Rusé kudrnaté vlsáky se jí při každém poskočení zaleskly na sluníčku. Vypadala spokojeně a s letmým úsměvem na rtech si zpívala melodickou a veselou písničku, která lidským uším zněla nadpozemsky božsky, bylo to, jako poslouchat bublající skotačivý potůček. Bledou tvářičku zdobenou jen narůžovělými tvářičkami jí zdobily nádherné modré hluboké oči plné svobody a štěstí, že se vám při pohledu na ně chtělo plakat a smát se najdenou. Ústa měla ona záhadná krásná dívenka nádherně vykrojená a malinové barvy takže jste při pohledu na ně měli pocit, jaoby je nakrestlil sám Picasso. Při pohledu na tuto dokonale vypadající holčičku vám radostí poskočí srdce a nemáte v plánu dělat nic jiného, bež sedět a kochat se tou nadpozemskou krásou a užívat si ty libé pocity, které zažíváte v její přítomnosti. Jakoby v její přítomnosti neexistoval čas a všechny starosti vám najednou nepřipadají důležité ani smutné. Jen máte chuť sytit se její krásou. Bylo opravdu veliké horko a proto se dívenka na chvíli zastavila, ale nepřastávala zpívat tu konejšivou píseň. Jen si sedla po vysoký strom, který se zaradoval, že jí může poskytnou chvíli odpočinku a radoval se z její přítomnosti. Dívenka si pod něj blaženě sedla a se zaujetím se rozhlížela kolem sebe. Její rty najednou přestaly zpívat a její obličej najednou nevypadal tak nevinně a pohádkově jako před chvílí, nyní se v něm zračila bolet a utrpení, takže se vám chtělo utíkat a zároveń si jí posadit na klín a konejšit jí. Dívenka se zadívala do dáli a po tváři se jí zkutálela slza. Potom zvedla oči k nebesům a letního ticha zašeptala sotva slyšitelnou modlitbu. Kdybych tuto scénu, kterou jsem an vlastní oči viděl, někomu chtěl vyprávět, asi sotva by mi uvěřili. Ale já ani nemám potřebu jí někomu vyprávět. nemá touhu se s tímto příběhem někomu svěřovat. Navždy zůstane v mém srdci. Pomalu jsem slezl z úkrytu na stromě, kde jsem trávívával jako malý kluk mnohá letní odpoledne a hrál si na na myslivce pozorujícího polní krajinu. Pomalu jsem obešel strom a sedl si zlehka na trávník vedle té rusovlásky a s hrůzou v očích, snad aby jí můj hlas nevyplašil, jsem se jí otázal, cože jí tak rozesmutnilo. Pootočila se ke mě, a já jsem se ztratil v jejích nebesově modrých očích ve kterých se odrážela bolest celého světa. V tu chvíli jsem měl pocit, že nic horšího mě snad jž nikdy nemůže potkat.
"Jonáši," pravila pak něžným, vyrovnaným hlasem plným něhy a moudrosti, že již to oslovení ve mě vyvoalalo blahodárný pocit a můžu vám zaručit, že již nikdy nikdo moje jméno nevyslovil tak procítěně, jako tehdy ona, "copak to nevidíš?"
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl opravdu nádherný den. Studánkově modré nebe nebylo narušeno ani jediným bílým beránkem a sluníčko svítilo tak usilovně a s přitom svěže, že se zdálo, že více světla na světě být už nemmůže. Dlouho jsem si lámal hlavu copak tím ona kráska myslela, než jsem to vzdal.
"Nic nevidím. Je přeci krásný den! No tak, neplač přeci, vždyť svět je tak krásný!" ozval jsem se nakonec a doufal, že tím konečně z jejích tváří zmizí onen výraz utrpení. A opravdu! Její tvář se začínala vyjasňovat, do jejích očí se opět vracel onen výraz vyrovnanosti a štěstí a její tvíře se znovu rozkvetly růžovým odstínem. Koukla se na mě a v jejích očích bylo znát, jak moc jsem jí pomohl.
"Ano, Jonáši! Máš pravdu! Svět je opravdu krásný. A není nic hezčího, než vidět mladou a ničím neposvrněnou Boží duši, která ještě nezná špatnost tohoto světa! A toho se drž! Nikdy nezhořkni a nikdy se nenech ze své cesty ničím svést. Spoléhej na Ježíše, který za Tebe zemřel na kříži a děkuj mu každý den, který s Ním můžeš prožívat. A stále dokola si připomínej s tou dětskou nadšeností, že není nic hezčího, než žít v pravdě s Ním. Netruchli pro lidské duše, které nejsou ještě spaseny, ale vyzbroj se slovem Božího Ducha, aby si je v Pravdě mohl přivést na Jeho cestu. Teď to možná ještě nechápeš Jonáši, ale přijdou časy, kdy si na mne vzpomeneš a budeš za tuto chvíli děkovat Bohu! A nikdy nezapomínej, že On tě bude vždycky milovat. Jeho láska je bezpodmínečná!"
Potom se ona mladá dívenka zvedla a její oči se na mne smály. Celé její tělo se začalo chvět a ona po špičkách tančila kolísavý tanec štěstí, který jí šeptalo její srdce.Odtančila z mého světa po polní sestičce, ale v mém srdci zůstala navždy. A já nikdy nezapomněl na její slova. Nikdy jsem se nazabýval otázkou kdo, nebo co to tehdy bylo, ale stále Bohu děkuji, že jsem to směl prožít. Na ten svěží letní den, kdy píseň Boží slávy zpívalo i samo nebe nikdy nezapomenu.

Tum tum, tum tum, TUM! =)

27. února 2011 v 13:37 | Wake™ |  Dny, týdny, měsíce
Je mi jasné, že jsem se absoolutně odchýlila (jak jinak) od původního záměru tohoto blogu. Původně jsem sem chtěla psát jen dlouhé, úvahové či deníčkovské články a žádné hloupé a jen chvilkové výlevy srdce, které u mě většinou zmizí ještě rychleji, než je pořádně stihnu zaregistrovat. Ale jednu jsem si slíbila, že se vám tady nebudu mlouvat a tak to nebudu dělat ani teď ! =p
Včera byl, dámy a pánové, naprosto skvělý den. Tedy odpoledne a dopoledne jsem byla převážně na PC, koukala na HIMYM a lakovala si nehty a ták, ale v šest se šlo do mládeže, což bylo opravdu naprosto bezkonkurenční. Byla to strašná psina. ty hry byly strašně vtipné (byla totiž hrací mládež v tělocvičně) a celkově to bylo s těma fajn lidma super. <3 A byla tam i NIky za což jsem strašně vděčná.
Jo a koukáte se někdo na Superstar? Víte jak je tam ten jeden kluk Noah Ellewood? No tak já ho z 'nám'. Tedy ne osobně, ale on chodí na tu školu na kterou chci jít a chodí s mým jedním z nejlepších kámošů (se kterým jsme byli na dovolené atd.) do třídy a zná se s Marťou z naší mládeže a prostě se zná se všema co se s nima znám já a tak. Takže mu fandím. =) A strašně mu to jde, docela ho obdivuju já bych to asi nezvládla. Musí to být veliký nápor, najdenou se o vás zajímá tolik lidí a kadý v něm najednou vidí toho 'známého' a baví se sním jenom kvůli tomu. Ale prostě, je super. A na konkurzu zpíval jednu z mých nejoblíbenějších písniček od Johna Mayera - I don't need no doctor. ;))
A taky jsem si skvěle popovídala s Marťou. My jsme totiž po mládeži byli ještě sednout si v hospodě. A tam jsme si skvěle popovídali aj s Niky a tak. Prostě to bylo strašně super. ;)) Mám ty lidi strašně ráda!
Ještě vám musím oznámit, že příští týden asi nebudu moc aktivní, uvidíme. A teď ještě jedna písnička. Poslední dobou moje nejoblíbenější a mám takový pocit, že Coco a Bezejmenné* se bude moc líbít. ;) Teda tuším. ;) takže si jí pusťte je skvělá! =)

Kinks

26. února 2011 v 15:33 | Wake™ |  Z knížek, filmů a hudby
Bezejmenná* děkuji na stotisíckrát!!! Ale opravdu. Na svém blogu totiž zveřejnila jednu jistoupísničku od Kinks a já jsem se do nich zamilovala. Je to skvělá oldies skupina, která má opravdu skvělé písničky. Takže jen tak na ukázku, aby jste o tuto nádheru náhodou nebyli ošizeni... ;))

Kinks - Lola


Chtěla bych...

25. února 2011 v 20:16 | Wake™ |  Dny, týdny, měsíce
...aby bylo léto.
A abych se zase konečně viděla s Adélkou a pořádně si s ní pokecala.
A abych mohla nosit letní věci.

This is not the solution ...

24. února 2011 v 19:56 | Wake™ |  Před a za objektivem
Nebojte, nejsem žádný depresák, který své problémy řeší tím, že spolyká tabletky a zapije je alkoholem... =) Jen jsem si koupila veliké balení B-komplexu (vitamíny, které jsou dobré na nehty a valsy) a tak mě napadlo to vyfotit. Není to nic světoborného, jen jsem popadla foťák a fotila. Je to tady spíše proto, aby tady něco bylo, než proto, že se mi to líbí. Mírně jsem je upravila ve PhotoScape. Tak ať se líbí! =)

Inspirace...

23. února 2011 v 14:41 | Wake |  Dny, týdny, měsíce
Dříve mi psaní článků na blog nedělalo sebemenší potíže. Prostě jsem si otevřela 'Nový článek' a začala jsem psát a psala jsem a psala. Ale poslední dobou je to pro mě čím dál tím těžší a těžší. Nevím o čem bych měla psát a vůbec celé b
logování mě začíná unavovat. Nikdy z blogu nechci odejít, to asi ne, ale nikdy prostě nevíte, co se stane. Tedy alespoň já nikdy nevím, co v příští minutě udělám. ;)
A o co vlastně jde? Nemám inspiraci, nemám múzu. Od pondělka jsem (zase) nebyla ve škole a to pak bývá katastrofa, kdy sedím jen doma, protože já ke své psací existenci potřebuji spoustu inspirace, kterou nasbírám čicháním různých vůní, vnímání různých jevů venku při procházce se psem, nebo prostě jen nechtěně vyslechnutým rozhovorem na zastávce. A proto se vám omlouvám za svou neaktivitu, ale jinak to nejde. Prostě ne.
Ale přece je tady jedna malinká věc, která mi zrovínka včera málem vehnala slzy do očí a která ve mě mimoděky vyvolala ohromnou salvu vzpomínek na mé psací začátky. A těmi začátky momentálně nemíním mé blogové začátky, nýbrž domu ještě vzdálenější něž je tato. Objevila jsem totiž mojí úplně první 'knížku', kterou jsem napsala a která si poklidně ležela na poličce v pokojíčku, dávno zapomenutá a ani netušila, jak mě její objevení velmi potěší.
Onu knížku jsem napsala ještě v dobách, když jsem jako malé škvrně navštěvovala mateřskou školku. Neuměla jsem ještě pořádně psát, přímá řeč mi taktéž nic neříkala a moje slovní zásoba byla velmi chorá. A přesto se divím, jak pěkný příběh se mi už tehdy podařil napsat. Příběh byl o malé berušce Sisi a líčil příhodu o tom, jak Sisi dostala od maminky malou plyšovou berušku, kterou pojmenovala Fiona a čqasto si sní hrála. Jednou se jí ovšem ztratila za skříň, ale v záúětí ji našla. Když ale letěla říct kamarádce tu šťastnou novinu, že svou berušku našla, kolemjedoucí kolo jí přejelo křidélko a tak musela beruška do nemocnice s otřeskem mozku. ;D A byla v kómatu! Opravdu se divím, kde jsem na takové věci chodila.
Po tomto příběhu napsaného do žlutého bloku s kočkou černým fixem velmými, neforemnými tiskacími písmenky následuje veliká odmlka a další příběh jsem do onoho sešítku sepsala až když mi bylo osm let. Tentokrát se jednalo o příběh včelky Lucky a na stylu psaní i úhlednějším rukopise bylo znát, že už jsem se naučila číst a přečetla jsem již hromadu knížek, čímž se mi značně rozšířila slovní zásoba. A i přes to, že příběh byl velmi jednoduchý, měl velmi pěknou zápletku, byl dlouhý, dával smysl a abych pravdu řekla, byl velice zdařilý.
Za ta léta, co jsem tyto příběhy sepsala uplynula již značná chvíle. Od té doby jsem sepsala do podobných bloků ještě nespočet příběhů a takzvaných 'Knížek', než jsem si založila svůj první blog, kde jsem začala své příběhy sepisovat na klávesnici. Můj styl psaní se hodně změnil a abych úravdu řekla, dost jsem se ve psaní zlepšila. Se svými momentálmími výsledky sice spokojená nejsem a vím, že bych na sobě měla pracovat ještě více, ale copak to jde, když poslední dobou nemám žádnou inspiraci a moje kamarádka múza mě již dávno opustila? A tím se zase dostáváme do úvodu článku. Možná je to jen o lenosti. Nechce se mi psát. Ale i to je zlé. Měla bych s tm něco udělat. NĚCO. Ale co?
Co ale udělám teď, vím naprosto přesně. Musím vypnout počítač, jít si vysát pokojík a potom se učit. protože jinak se na tu mojí vysněnou školu opravdu nedostanu. (Né, že teĎ bych si dělala kdovíjaké iluze...) Takže se mějte, drazí, buďte hodní a hlavně... Hlavně na mě nezapomeňte. :D

babiččina vůně domu a fajn týden plný knížek bez fejsbuku.

20. února 2011 v 16:25 | Wake™ |  Rychle a zběsile
waking.blog.cz
Hola hou! Vracím se do online světa po týdení absenci, během níž jsem si prožila opravdu poklidné, pěkné a super prázdniny u mé milované babičky. Strašně se mi ten týden bez počítače a okolního světa tady v mém rodném městě líbil. O to krutější je potom návrat mezi normální lidi. Zase mám před očima ty moje 'kámošky', která na ksichtbuk strkají svoje fotečky před zdrcadýlkem a řeší kluky a spamují mi zeď řetězáky o tom, jak skvělá jsem jejich kámoška. Ale jo, já je mám ráda, ale po pravdě řečeno, nadšená z nich nejsem. Vždycky si to tak uvědomuju a potom, po týdnu ve škole na to zase 'pozapomenu' a zase mi to začne připadat 'normální' a běžné, třebaže mi to vadí. Vím, že mi asi nerozumíte, je mi to fuk. Jsem fakt unavená a na články nemám čas ani chuť. Během týdne se tady možná neukážu, uvidíme jak se budu mít.
Mějte se fajn.
A přečtěte si čtyři knížky za týden jako já.
(Receznce doplním, pro mé lepší oživení paměti doplňuji názvy titulů: Alchymistova dcera, Tilly, Gossip Girl, Útočiště.)
A nechovejte se úuberťácky, není to totiž už dávno kůl.
A serte na fejsbůk.
A serte na ty lidišky z vašeho města.
A nesnažte se namluvit si, že jspou normální.
Nejsou.

great week.

11. února 2011 v 14:36 | Wake™ |  Dny, týdny, měsíce
  Poměrně černé svědomí a taky to, že tento týden bych měla ráda shnutý mě donutilo k tomu, abych si sedla do é své zelené komůrky a sepsala částečně pro vás, ale spíše pro mě, události tohoto týdne. Nebyl to nijak extra týdena netěšte se, že bych zažila něco extra jako je bomba ve škole, nebo něco podobně šíleného, byl to poměrně poklidný týden během kterého jsem se po týdení absenci vrátila do starých kolejí školních dní a zažila pár super chvil. ;)
waking.blog.cz
  Začněme jak jinak než pondělkem. Víkend před tím jsem strávila na Dawově narozeninové party kde to bylo skvělé a proto mě návrat do školy poněkud zklidnil. Zase jsem ve škole výdla ty semé tváře a poslouchala jejich řeči. Zjistila jsem, že se mi po týdnu nemoci nakupilo strašně moc věcí na dohánění. Ale vždyť to znáte. Je tomu tak po každém návratu do školních chodeb. Po třetí chodině jsem pak šla na kontrolu se zraněným kotníkem na chirurgii. Vyseděla jsem si šílenou řadu a pan doktor mi zdělil, že kotkík ještě v pořádku není, že ho mám pomalu rehabilitovat na bazéně (kam budu sama nebo s kamarádkami docházet) a můžu začít jezdit na kole. Po otázce, zda můžu začít v baletě cvičit se zatvářil pochybovačně, ale nakonec svolil. Vrátila jsem se na konec šesté hodiny a na odpolední vyučování. To by bylo k pondělku.
  Úterek byl strašně super. :) Ale fakt. Byla jsem sice strašně unavená, jelikož jsem si zvykla na dlouhé vyspávání a pozdní chození spaní a ta náhlá změna mě málem zabila. Ve škole jsem se dozvěděla, že učitelka prostě chce, abych šla na tu recitační soutěž. Byla jsem na ní strašně naštvaná, protože jsem počítala s tím, že přijedu brzy domů a navíc se mi na nějakou praštěnou outež vůbec nechtělo. Nakonec jsem ale byla ráda. Po škole jsem šla já, Niki, Deni G. a Niki P ven. Prvně jsme se u kina doumloouvali na další horor na který chcem jít (Dívka která jsi hrála s vosím hnízdem, myslím) a pak jsme šli na námko. Já a Niki P. jsme si koupily energy drinky, jelikož jsem byla vážně unavená (ale fakt moc a moc) a sedli jsme si na lávku na náměstí. Bylo to fajn. Strašně jsem se nasmála, jak už dlouho ne. A taky jsem si fajně pokecala s Niky P. a strašně nás to sblížilo. Po odříkání (spíše odmlení) básničky o Puškinovi jsem čekala s Niky, Májou a Janou na bus a bylo to fajn. Doma jsem se rychle nachystala a jelo se do města, kde už mě u zastávek čekali Marča, Jana, Rozka a Martin, což je ten pofiderńák, co s náma byl na Paranormal Activity (prostě si k nám přisedl! :D) a já posléze zjistila, že je to ten Rozčin a Marčin slavný kámoš. :D No a tak jsme se poflakovali po městě, mrzli jsme, smáli jsme se a tak. Bylo to fajn. Potom byl trénink na kterém jsem po dlouuhé době cvičila (♥) a dokonce na něm byla poprvé Denda G (!), které to mimochodem moc šlo. Po tréninku jsem si potom doma až do noci psala s Pofiderňákem (Martinem) a pak se šlo spát. Prostě strašně fajn den. :)
  Ve středu jsem se kvůli Pofiderňáka málem nevzbudila, protože jsem šla díky němu spát strašně pozdě a byla jsem unavená. Ve škole to pak bylo takové normální. Na chodbě jsem se srazila s Pajdajícím šmoulou (nebo-li Dřevem, Bikerem, Bervňákem...) a holky z toho měly strašnou srandu, i když netuším proč, často jsem si povídala s Mamčou (Niky P.)m jelikož smá teď plnou hlavu mojeho 'nového taťky'. Prostě normálka. V RJ jsem byla zkoušená na slovíčka, která jsem absolutně neuměla a o volné hodině za mnou furt dolízal jeden kluk... :D Ten samý, který mi poslední dobou pořád dává přednost na oběěch, snaží si se mnou povídat, i když se téměř neznáme a na FB mi píše, jak mi to sluší. :D Prostě tak nějak. ;) Po škole jsem jela domů a pak hned zase zpátky na trénink. Trénink nebyl nic moc, prostě průměč, doma jsem se vybodla na učení a místo toho si zase do noci psala s pofiderňákem, který má ten nejúžasnější kukuč na světě (ale fakt!:D) a smála se jak divá jeho hláškám.
  Čtvretk, líný krtek. Nesmějte se, jen jsem si vzpomněla na jedno z prvních beltních vystoupení v první třídě, kdy jsme tančily na písničku s tímto textem. :D Čtvrtek, tedy včerejček byl ve znamení dobré nálady. Dobře (relativně) jsem se vyspala a ve škole mi to šlo. Ve fyzice mě brutálně sprdl ten šíleně debilní učitel jenom proto, že jsem se zeptala Denisy na něco, čemu jsem nerizumněla. Prostě normálka. V hudebce to pak bylo šílené. Sedím totiž vedle Šamana po levé ruce, Tím naddrženým prasákem po pravé, předemnou MIP, se kterým jsem celý minulý rok seděla (byli jsme dobří kámoši do té doby, než se mě na začátku šk. roku zeptal, jestli k němu stále cítím jen kamarádství) a za mnou Buzny, který pořád pronášel ty svoje rádoby vtipné poznámky. Prostě normálka. :D Ke konci hodiny jsme zpívali jednu písničku, kde se hraje na kytaru  zpívá se tam cosi ve smyslu "Zlomila jsi mi srdce, už nikdy nebudu myslet na jdinou etc." a oni se všichni kluci (ti čtyři) otočili na mě, dělali, že hrajou na kytaru a zpívali...:P Strašní puberťáci, fakt. Doma jsme si se ségrou a mamkou obědnly domů hamburger a hranolky z toho nového obchodu a strašně si pošmákly. Večer jsem si klasicky psala s pofiderńákem, ovšem včera jsem se od něj 'odtrhla' (to zní divně, jako by se mi líbil, což není pravda, jen má strašně hezký pohled a je to fajn kámoš! :D) už kolem deváté a v deset už jsme spala jak poslušná holčička. ;)
  No a dneska? Zaspala jsem a po probuzení jsem stejně zjistila, že mám zase teplotu, takže jsem spala dál. Vyspala jsem se do růžova, pak si chvíli četla, snídala a potom koukala no Monka. ;) Za chvíli pojedu na trénink čtyřky (i přes to, že má teplotu!) a potom na mládež. Sestra peče cookies, takže se je na co tešit! :P Zítra ráno nám začínají prázdniny a Lucka (sestra přes cookies:D) jede do Prahy, ale jelikož se teta a její rodina právě přestěhovali,. přišlo nám bezohledné, abychom tam jezdili všichni a tak jede jen ona a já s maldší ségrou jedem k babi. :) A ve středu dopoledne přijedu domů a večer jdu do toho kina s Pofiderňákem, Marčou (která půjde jenom jestli mamka svolí aby pak u nás přespala), Rozkou a Dendou D. :). Už se těším. A o víkendu pak půjdu s DKND na bazén. Postě samé krásné vyhlídky, takže je jasné, že na blog asi nebudu mít pomyšlení! Užijte si prázdniny stejně jako já! :)

Oh, in English? My gosh! :D

10. února 2011 v 17:39 | Wake™ |  Rychle a zběsile
waking.blog.cz
Hello everyone!
I'm sorry, that I don't write here anything, but I haven't got time and want to write here. You ask me why I write this post in english although my english is horrible? My answer is simple. Today I was in private English lesson (with my 'best' friend Nikola) and our teacher told us, that we are better than at the beginning of our sessions. It makes me happy a lot!! :) I know... It's stupidity, but I'm realy happy! English is very important for me and want to know speak english very well. And I think, that when I write posts in English, my knowledge of englist will be better than now. So very sorry for this post (with errors), but I enjoy it, so ...
This is very, VERY stupid post, I know! :D
See you soon! :)

When you see an article grammatical errors, let me know in comments. Thanks!

Citoslovcový článek.

6. února 2011 v 16:19 | Wake™ |  Dny, týdny, měsíce
waking.blog.cz
Lidičky mám se fajn. A kdo by čekal jakýsi srozumitelný a přehnaně úvahový ba dokonce fylosofický článek, tak má nejspíše smůlu, jelikož se hodlám vypsat ze svých úžasných pocitů a nemám náladu ani čas dávat to do jakési srozumitelné formy, takže jen takový citoslovcový článek, jestli mi rozumíte. Tak já totiž říkám článkům ve kterém vykřičím do světa (jak má napsáno moje milovaná Bezejmenná* jako jednu rubriku) svšechny své momentální pocity a zážity a je mi prostě šumák v jaké formě to bude. :)
Prostě a jednoduše jsem plná energie, skvělých pocitů a Boží lásky. Až mi to vhání slzy do očí jak On je úžasný a fajn a nejlepší a prostě best! :D :') Ale vezmem to popoředě. Aby jste věděli nebylo tomu vždycky tak, že bych byla tak otevřená, co se pocitů k mému Broučkovi týče. (Rozumněj Brouček je můj milovaný Pán! :)) Fakticky ne. Když jsem byla mladší byla jsem dost hrozná a to nekecám. Chovala jsem se příšerně, byla jsem takové nezbedné dítě. Taky jsem dost zlobila a byla jsem někdy fakt zlá a zlomyslná. Nechodili jsme z osobních důvodů do sboru (shromka, církve, 'kostela', říkejte si tomu jak chcete) a ani jsme prostě neměli žádné místo, kde bychom se o Bohu dozvídali. Byli jsme věřící a babička nám četla z bible, ale bylo to takové mrtvé. Ani vlastně nevím, co přeně se stalo, ale není to podstatné. Podstatné je, že On si prostě vždycky najde nějakou cestu, jak nás oslovit. V mojem případě to myslím byloskrze knížky a babičku a já jsem se o Něj začala více starat. začalo mi být líto, že nemáme žádný sbor ani mládež a tak jsem se za to začala modlit. A když se modlíte upříímně a od srdce a věříte, Bůh vám vždycky pomůže a stejně tomu tak bylo i v mém případě. Prostě a zázračně se stalo, že v našem městě se 'otevřela' mládež. Ze začátku jsem tomu moc šance nedávala a říkala jsem si, že to jistojistě nebude nějaká fakt dobrá mládež, kde nebudou chodit fakt lidi, co Baho znaj, ale opak byl pravdou. Máme toho nejúžasnějšího vedoucího v podobě věčně vysmátého, usměvavého, chápavého a boha milujícího Dawa, který se stal i mým kámošem. Poznala jsem tam děcka, které bych jinak neměla šanci poznat, za což jsem vděčná. Ze začátku jsem si připadala fakt divě a odstrčeně, jelikož jsem byla nejmladší. Všem tam bylo tak kolem osmnácti a mě jediné bylo třináct (v té době, teď je mi už čtrnáct pryč), ale postupně jsem pochopila, že dělat si starosti jen kvůli tomu je fakt totální pakárna. A teď? V mládeži mám ty nejúžasnější a nejlepší přátele. Spojuje nás Bůh. Taky jsem díky mládeži začala jezdit na takové ty akce jako jsou Houby, Relax, Brodfest etc. a letos pojedu i na EnglishCamp a asi i na CampFest. Jeďte někdy na nějakou akci, jsou fakt úžasné. A tím se v podstatě blížíme k jádru věci. :D
V podstatě jsem chtěla říct to, že v pátek jsem byla na mládeži, kde to bylo fakt peckózní. Miluju večery strávené v mládeži, jelikož mě to vždycky nabije a povzbudí a cítím se tam fakt super. Koukali jsme na film, který se mi až zas tak moc nelíbil, ale to jen z toho důvodu, že jsem četla všechny knížky a ten film se jim vůbec nepodobal, což nesnáším. Každopádně po mládeži k nám domů jeli spát tři děcka, které k nám na mládež přijeli na návštěvu a nestihli by dojet dom a tak spali u nás doma. Večer jsme zahráli ještě nějaké hry a tak. ;) Další den když odjeli, začala jsem se já a ségra chystat na Dawovu oslavu dvacetin, která byla i s přespáním na jedné chtě. A bylo to naprosto úžasné. Viděla jsem zase všecky ty lidi a prostě to bylo fajn. Zahráli jsme nějaké hry, měli sjme ohěň, vypouštěli sjem'štěstíčka' přičemž jsme málem (ale jako fakt) podpálili strom v sousední zahradě a večer jsme s holkama měly soukromou diskotéku. :D Spát se šlo až o půl paté a vztávalo se v osm, ale doma jsem to dospala. Byla to pecka. Fakt mám ty lidi moc ráda. ;) O to víc se mi zítra nechce do školy mezi ty slušně řečeno pozemáky. :D Majte se fajnově jak já a PUSŤTE (!!!) si tohle video. Moje kámoška, co enní věřící se u toho málem rozbrečela a od té doby si to pouští před spaním a tvrdí, že jí to vždycky nabije. :D Tak nevím. Já ho ale taky miluju. ;)

Vaše
energií nabitá
Wake.