Nové pocity

30. ledna 2011 v 16:54 | Wake™ |  Malý pisálek
  Mám se fajn. Dnešní den byl super. Ničím zvláštní, ale přesto z něj mám dobrý pocit. A te´dkom se půjdu učit, jelikož jsem se právě dozvěděla o dvou písemkách a ani jednu nesmím pokazit, takže se půjdu učit. Dneska jsem chtěla napsat ještě jednu úvahu na téma facebook, jelikož místní knihovna vyhlásila jakousi slohovou soutěž, ovšem mě nic momentálně nenapadá. Takže z toho nic nebude. Ale abych vás (sebe) nezanedbala, rozhodla jsem se přidat jinou 'povídku' psanou už docela dávno, ale čerstvě oběvenou. Rychle to tu přidám, než si to romyslím.
waking.blog.cz | Wake

   Bylo ticho a tma. Samanta seděla docela sama, v rohu parku na lavičce a naslouchala tichému šeptání větví stromů. Ikdyž byla půlnoc a měsíc si pohrával s hvězdami vysoko na obloze, ona se nebála. Celé její nitro ovládal naprostý pocit klidu, pokoje a štěstí. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek a přitom se necítila zamyšlená, ba naopak, cítila se volná, nespoutaná a svá. A to jí na celé té věci naprosto zaráželo. Myslela si, že až udělá ten veliký krok, tak se bude cítit svázaná! Myslela si, že se bude cítit uvězněná a pod zákonem, ale opak byl pravdou. A ona to nechápala
Všechno bylo přesně tak, jak si myslela že to nebude.

Cítila se dobře, ba přímo skvěle a myslela si, že se nebude cítit skvěle, chtělo se jí plakat, ale štěstím a to se jí nikdy předtím nestalo. Kdyby se jí teď někdo zeptal, jak se cítí, asi by nevěděla co říct, protože takhle, se nikdy předtím necítíla a to jí zaráželo. Vlastně byla i trochu naštvaná a rozrušená, protože si říkala, že vždycky bude mít kontrolu sama nad sebou a že se nenechá unést city a teď tady sedí sama na lavičce v parku a pláče štěstím. Cítí se uvlněná a přitom si umanula, že bude trucovat! Všechny starosti, o kterých si ještě před chvílí myslela, že jsou absolutně neřešitelné jí teď připadaly absolutně směšné. Měla pocit, že teď může dosáhnout čehokoli na světě bez jakéhokoli soustředění. Prožívala pocit naprosté blaženosti, ano, tak nějak by to nazvala. Teatrálně si setřela slzu, která jí stékala po tváři. Ani jí už nepřišlo divné, že pláče. Všechno kolem ní najednou začalo dávat smysl, všechny věci do sebe začaly zapadat. Ach, jak ona se cítila blaženě! A potom, zničeho nic padla na kolena. V modrých punčocháčích, černých lodičkách a šedé sukni s mašlí padla na zablácenou zem, sklopila hlavu a její pocity se rapidně změnily. Pocítila stud. Příšerný a neovladatelný stud a také bázeň. Ano, obrovskou bázeň. Styděla se za svůj život, který až doposud žila. Styděla se za to, jakými zbytečnými věcmi až doposud mrhala ve svém životě. Kolik hloupých a bezbožných věcí dělala! A jak se teď stydí! Ano! Ona, Samanta Blockergová, nejkrásnější a nejdivočejší holka ročníku se stydí za to, jak se chovala! No není to směšné?! A nejvíce ze všeho se styděla za to, jak ponižovala jiné lidi, kteří dělají to, co ona teď. Jak se posmívala chudákovi Catrin z jejich třídy, která byla věřící. Jak jí ponižovala a pomlouvala jí. A teď by to nejraději vrátila. Už jí není při vzpomínce na tu dívku k smíchu, ona jí teď obdivuje! Obdivuje jí, jak mohla být tak silná, jak mohla vydržet tolik posměchu s úsměvem na rtech! Bude za ní muset zajít a omluvit se jí. Další směšn věc. Ona se ještě nikdy nikomu neomluvila! Ani svým rodičům! Myslela si, že omluva je projev slabosti a teď se chce omlouvat dívce, ktrerou ještě nedávno pohrdala. A dokonce jí to přijde jako ta nejpřirozenější věc na světě. Pomaličku se znovu zvedla na lavičku a kapesníčkem, který vytáhla z malinké modré kabelky si začala utírat zablácená kolena.  Vlasy měla rozcuchané větrem na všechny strany, řasenku měla pláčem rozteklou po celém obličeji a lesk se jí z jejích plných rtů už dávno smyl a odkryl tak její popraskané rtíky. Vypadala hrozně. Snad poprvé v životě nebyla upravená. A ani se nad tím nepozastavila. Ona, Samanta, která vyhrála tři roky za sebou miss krásy na jejich škole , se ani nepozastavila nad tím, jak momentálně vypadá. A potom si vzpomněla, jak začaly ty její prázdniny. Vzpoměla si na ten "obrovský" trapak, který se jí stal poslední den školy.
Kráčela tehdy před tabuli,aby si vyzvedla od třídní vysvědčení, na sobě měla červené lodičky s otevřenou špičkou na 13ti centipetrovém podpadku. Dávala si pozor, aby šla hezky narovnaná a aby vypadala dokonale, protože moc dobře věděla, že jsou na ní upřené zraky celé její třídy. A potom se to stalo. pod umyvadlem byla malá loužička vody a jí se podařilo na ní uklouznout. Neudržela balanc a skácela se k zemi. Při pádu se zachytila o sukni své třídní ve snaze se něčeho zachytit a nespadnout,  jenže zachytit se zrovna o sukni nebyl nejlepší nápad. Strahla jí sebou na zem a třídní tam zůstala stát ve spodním prádle. A ona ležela ne zemi, s roztaženýma nohama, v sukni a tangách, před svou třídní ve spodním prádle z roku jedna, dva a před svou třídou, která se kácela smíchy. Tato chvíle jí připadala jako věčnost. Potom rychle vstala a se studem v obličejí si nsebrala svou kabelku a utíkala pryč se školy.
Domů doběhla celá uřícená a se zlomeným podpadkem. Rychle si odemkla dveře a děkovala v duchu Bohu, že jsou rodiče v práci. Sbalila si pár věcí do kufru na kolečkách, nějaké šminky, kabelky, boty a své nejlepší letní oblečení, zavolala si taxika a vybrala si svůj trzor, kde měla všechny své úspory čítající asi 400-500 tisíc (Bohu dík za rodiče politiky!). Potom už sešla před dům, kde jí čekal taxik a rozkázala mu jet na letiště. Chytla nejbližší letadlo a odletěla za strejdou do Česka. Tehdy ještě ani netušila, co tu všechno prožije. Ani vlastně moc dobře nevěděla, proč si vybrala jet zrovna tady. Mohla si přece vybrat jakýkoliv hotel u nich doma v USA! Jenže strejda, který bydlel v Čechách se o ni přece vždycky tak hezky staral a dával jí najevo jak moc jí má rád...! Když tehdy zaklepala na dveře jeho domu a nervózně přitom přešlapovala z jedné nohy na nohu, myslela si o sobě, že je blázen. Potom jí dveře otevřela teta a ona se cítila zase v pohodě. Stačil ten její milý úsměv a zase bylo všechno, tak jak by mělo být. A protože byla strejdova rodina věřící, začala s nimi chodit do sboru. A pak to šlo jak po másle. Potkala Petra, moc simpatického kluka, který chodil do strejdova sboru a který studoval jazykovou školu a uměl výborně anglicky. Zamilovala se do něj jako pominutá. Když mu to jednou po sboru oznámila a taky jako hotovou věc dodala, že spolu budou chodit, jaké bylo její překvapení, když jí odmítl! Jí! Jí přece ještě nikdy nikdo neodmítnul! Místo toho jí začal povídat nějaké náboženské kecy o jejich mládeži a podobné voloviny. Tehdy měla chuť odjet zase zpátky domů. Ale neudělala to. Byla až moc zamilovaná, než aby ho mohla opustit. A tak začala chodit do té jejich mládeže. A světe div se! Jí se tam začalo líbit! A dokonce začínala zjišťovatm že na tom asi něco bude... A teď?
Sedí tady na lavičce a děkuje Tátovi, jak říká Ježíší, že jí takovou náhodou zavedl tady do Čech. Cítí se jako naprotsto jiný člověk a těší se domů. Těší se, až všem doma řekce, co tady prožila a těší se, až celá její rodina bude moc poznat ten jedinečný a blažený pocit jaké to je žít s Ježíšem. Ona, Samanta, se těší až se omluví catrin od nich ze třídy a těší se, až všem bude moct říct o svém novém Tátovi. Těší se, až bude všem moct říct, jak dokonale nás všechny miluje. On dává tu největší lásku ze všech a miluje každého bez vyjímky. Dokonce i takového namyšlence jakým kdysi sama bývala. A ona zase miluje ho!:)


 


Komentáře

1 Nina Nina | Web | 30. ledna 2011 v 22:42 | Reagovat

náhrdelník so sovou mám z Orsay ale kupovala som ho už asi rok dozadu,neviem či ho ešte majú .. no na ebay je ich plno,môžeš kuknúť tam .. alebo ešte aj v Promod-e som ho videla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.